THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
V rakúskej metropole to od začiatku roka po stránke organizácie zaujímavých koncertov slušne žije. Po minulotýždňovom príjemnom prekvapení v podobe mne dovtedy neznámych Japoncov GHOST, sa naskytla príležitosť zhliadnuť po niečo vyše roku stále populárnejších RED SPAROWES.
Za tú dobu stihli RED SPAROWES vydať nový album a ich meno sa postupne dostáva do stále širšej pozornosti, nielen zásluhou počas celého koncertu nie príliš uvoľnene pôsobiaceho Josha Grahama, nehudobného člena NEUROSIS, alebo personálnou spätosťou ostatných členov s inými známymi formáciami. Pred slušne zaplneným priestorom viedenskej Szene otvorili hlavné hviezdy večera svoje vystúpenie ukážkou z debutového albumu „At The Soundless Dawn“, podstatná časť playlistu však bola s výnimkou „Alone And Unaware, The Landscape Was Transformed In Front Of Our Eyes“ a prídavku venovaná novinke. Rozporuplne prijímaný nasledovník debutu prekvapivo lepšie fungoval práve v koncertnom prevedení za výdatnej podpory výborných projekcií, ktoré pomáhali konceptu a námetu z albumu vhodne priraďovať v postupnom slede sugestívne obrazy, vytvárajúc tak dojem dejovosti. Pôsobivý bol najmä postupný prechod od entuziazmom sršiacich obrazov budovateľského nadšenia, tvárí plných radosti a očakávania, k scénam skazy, hladomoru a zúfalého utrpenia. RED SPAROWES sa podobne ako pri minuloročnom koncerte obmedzujú na minimum použitých svetiel, v inak kvalitnou aparatúrou vybavenom klube Szene, akoby na seba brali len úlohu sprievodnej kapely po vzore kinových hudobníkov z éry nemého filmu a počiatkov kinematografie. Hoci sa prevažne v nových kompozíciách našli občas hluché miesta, po každej skladbe znie priestorom spokojný potlesk a oproti minulému roku RED SPAROWES čaká návrat na pódium s jedným prídavkom staršieho dáta.
Rolu predskokana zobral na svoje plecia so stoickým pokojom domáci sólo umelec MANFRED HOFER. Svoj skromný set otvoril pár klasickými ťahmi na kontrabase, aby následne predviedol všetko možné, len nie tradičný spôsob hry na tradičné nástroje. Ešte počas prvej veci berie medzi prsty trsátko a svoj nástroj nešetrí rytmickými riffmi, ktorých výsledkom sú ničivé basové vlny pri ktorých sa natískala otázka, prečo švédsky profesori MESHUGGAH nesiahli namiesto osemstrunových gitár po obyčajnom kontrabase. Aj klasickú basgitaru využíval viac ako perkusie, pričom za pomoci viacerých efektov a vlastných zlepšovákov dokázal viacerými tónmi prekvapiť. Na strane druhej sa jeho hudba, napriek absolútnemu minimalizmu a občasnej naivite, pohybovala po tenkej línii medzi alternatívnym umením a prázdnotou, pričom chvíľami zablúdil na obe strany deliacej hranice. V závere setu pridáva do basového podkladu recitál na spôsob niektorých skladieb EINSTURZENDE NEUBAUTEN a jednotlivé fragmenty veršov mohli citlivejšie znenazdajky dojať k slzám. Navzdory určitej neprístupnosti a nie celkom ľahkej stráviteľnosti Hoferovej hudby sa autorovi dostáva úprimného aplauzu.
Čo dodať na záver okrem tradičného vyjadrenia spokojnosti a filozofickej otázky, kedy sa konečne podobných akcií dočkáme aj v Bratislave, a s akou potenciálnou odozvou?
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.